Možná si pamatujete, že zhruba v půlce listopadu proběhla zpráva, že na Novém Zélandu bylo velké zemětřesení o síle 7,5. V té době už jsme na Zélandu byli asi 3 týdny a byli na cestách. Když zemětřesení vypuklo, byla neděle v noci a my spali v autě v kempu zhruba 40 km severně od Wellingtonu. Zrovna bylo dost hrozný počasí, asi druhej den už nepřetržitě pršelo a čekali jsme na trajekt na jižní ostrov, kterej jsme měli objednanej na úterý ráno. Původně jsme chtěli jet už v pondělí, ale všechno bylo plný – pro nás naštěstí – v pondělí bychom se na jih vůbec nedostali, jelikož díky zemětřesení a hrozící vlně tsunami byly všechny převozy na pondělí zrušeny. Lidem sice vrátili peníze, ale spousta lidí zůstala viset ve Wellingtonu několik dní navíc bez jakékoli jiné možnosti se autem dostat na jižní ostrov.

[blockquote text=”Někdo nám třepe s autem!” show_quote_icon=”yes”]

Takže: spíme v autě, je půlnoc, a mě najednou vzbudí docela silný chvění – třese se nám celý auto. Tak budím Lukáše se slovy “Ježiši, někdo nám třepe s autem!”. Tak koukáme ven, samozřejmě nikde nikdo, ale vedle auta máme díky dešti pěknou kaluž, ve které se chvěje voda. Tak Lukáš říká, “Hm, to bude asi zemětřesení!” A já: “Aha, tak jo.” A spíme dál. Nebýt mě, tak to Lukáš celý zaspí!

Druhej den ráno se bavíme s Němci, kteří jsou ve stejným kempu jako my, a oni nám popisujou, jak při tom zemětřesení jezdili autem po kempu, volali na policajty, že jim někdo třepe s autem (ha, nebyla jsem sama, koho automaticky napadla tak ujetá věc!) a pak volali domů do Německa, že je asi zemětřesení.

Kemp, kde jsme spali, nebyl úplně typickej kemp – fungoval skrze “honesty box” – krabička, kam se hází peníze za noc v obálce s informacemi o autu a přespávajících. Jednou nebo dvakrát za den se v kempu mihne ranger, kterej peníze z krabice vybere a jinak jsme tam sami. Takže v pondělí jsme zůstali celej den v kempu a čekali na něj (stejně pršelo, všechno bylo totálně promočený, Wellington celej zavřenej, tak co). Ranger přijel a byl úplně klidnej, říkal, že kde jsme teď, tak to je jedno z nejbezpečnějších míst, kde můžeme být – dost daleko od oceánu, na vyvýšené půdě (narozdíl od Christchurch i Wellingtonu, kde se museli lidi evakuovat).

Počasí hnusný, varování na tsunami sice už pominulo, ale přístav pro trajekt byl trochu poničenej, takže všechny pondělní trajekty byly kvůli bezpečnosti zrušený, a my sedíme v dešti v kempu s vědomím, že máme na další den ráno objednanej trajekt na jih za 200 dolarů a nevíme, jestli pojede, nebo ne. Nakonec přepravce na Facebooku oznámil, že úterní trajekty už budou jezdit normálně. Tak ale co teď? Věřit jim, že už je to bezpečný, a jet, nebo si nechat trajekt propadnout a čekat několik dalších dní v kempu u Wellingtonu až to všechno opadne?

img_3606

Nakonec jsme se rozhodli to risknout a v úterý v 6 ráno za silnýho deště statečně vyrazili z kempu. Všude šedo, mokro, no parádní počasí na cestování. Úspěšně jsme se nalodili na trajekt a vydali se napospas osudu na plavbu přes Cookův průliv. Moje úvaha byla: “Mají tady se zemětřesením a tsunami zkušenosti, tak snad ví, co dělají.”. A naštěstí byla tahle úvaha správná! Musím říct, že všichni zaměstnanci byli fakt profíci, v čele s kapitánem. Plavba proběhla v poklidu, až na část přímo uprostřed mezi ostrovy, kde je otevřený oceán. Polovina cestujících zezelenala a odebrala se raději na toalety, ale my si to “užívali” (jak jen to šlo na lodi houpající se tak, že by z toho bylo špatně i ostřílenýmu námořníkovi) a vyrazili ven na palubu nechat se trochu zbičovat mořskou vodou a větrem. Cca po 15min jsme tenhle kritickej kus překonali a pak už jsme jeli úplně stabilně mezi výběžky jižního ostrova pomalu směr Picton. Sotva jsme se vylodili, tak mi píšou Němci z kempu, jestli jsme v pořádku dorazili na jih. Zjišťujem, jaký jsme měli štěstí – asi půl hodiny po tom, co jsme projeli po dálnici na trajekt, byla tahle dálnice zaplavená a asi dva dny zavřená.

Unikli jsme z deštivýho počasí a záplav na severním ostrově a přivítal nás slunečnej Picton.

img_3644

A Kiwáci nelenili a už si stihli ze záplav udělat srandu.

14195352_1172733282818535_6529208760704734170_o

15025613_1172733292818534_5497023228665785602_o

Většinou když se řekne zemětřesení a Nový Zéland, všem se vybaví Christchurch a mají dojem, že právě tohle město toho schytává nejvíc. Nejvíc to ale tentokrát schytalo město Kaikoura cca 100 km severně od Christchurch, které zůstalo nějakou dobu odříznuté od zbytku světa. Do Kaikoury totiž vede silnice kolem moře, která byla při zemětřesení zasypaná, nebo roztrhaná, vlakový koleje to samý. Zůstala tu uvězněná spousta turistů, který pak do Christchurch převáželo námořnictvo nebo se proletěli helikoptérou. Zhruba po měsíci byla otevřená aspoň jedna vnitrozemní cesta do Kaikoury, co se týká silnice kolem moře, to se uvidí. V souvislosi s tímhle jde vidět novozélandská povaha – funguje tady spousta charit a dost lidí do Kaikoury vyrazilo pomáhat zadarmo, hlavně doktoři, na opravu se vybírají peníze apod.

The aerial photo shows the damage to a state highway near Kaikoura, New Zealand Monday, Nov. 14, 2016 after a powerful earthquake. A powerful earthquake that rocked New Zealand on Monday triggered landslides and a small tsunami, cracked apart roads and homes, but largely spared the country the devastation it saw five years ago when a deadly earthquake struck the same region. (David Alexander/SNPA via AP)

ep-311139858-jpgq80maxw550maxh400rcradius5

1479158959905

16600152

Tahle cesta do Christchurch kolem oceánu je jedna z nejkrásnějších, co tu na Zélandu je, tak snad se na ni ještě stihneme podívat.

Zažít zemětřesení byl pro mě fakt dost silnej zážitek, ale kdo žije na Novým Zélandu s tím musí umět žít. Je to dost divnej pocit – kromě zážitku z auta máme ještě další dva – jedno jsme cítili při zastávce v Blenheim, kdy jsme seděli na lavičce přivrtané k zemi, která se začala celá vlnit, stejně jako železný pouliční lampy v okolí a druhý už u nás doma v Christchurch, kdy se nám klepala skříň. Není to nic příjemnýho, člověk se nemá čeho “chytit”.

V rádiu a televizi jedou reklamy ve stylu “Remember: long or strong, get gone.”, aby lidi nečekali na oficiální vyjádření a v případě silnýho nebo dlouhýho zemětřesení se sami evakuovali.

Kromě toho se dá na Zélandu využít appka GeoNet – tady jdou vidět všechny zachycený zemětřesení v okolí a zároveň tam člověk může zadat i informace o tom, když sám zemětřesení cítí.

Takhle to vypadalo při aftershocích cca týden po hlavním zemětřesení:

A dneska už máme “klid”. Teda, třese se to tady pořád, ale člověk to většinou necítí a zachytí to asi jen přístroje.

Nový Zéland totiž leží v územi Ring of Fire (česky Ohnivý kruh), což je pásmo okolo Tichého oceánu, kde se odehrává 90 % všech zemětřesení na naší planetě, takže jsou tu zemětřesení na denním pořádku.

fig22

Máte za sebou taky nějaký zemětřesení, nebo se vám to zatím úspěšně vyhýbá? Jak myslíte, že byste reagovali?

Pokud vám článek přišel aspoň trochu zajímavej, budu ráda za všechny lajky, komentáře nebo sdílení! Moc děkuju. :)